Kulatý stůl - Barbora Maxová: „Zpravodajství z fronty pohledem novinářky“

Na úvod se debata ubrala směrem pracovních podmínek a samotného systému, v jakém pracují reportéři České televize, kteří jezdí reportovat přímo na místo válečného konfliktu. Oproti ostatním světovým televizím, které cesty na Ukrajinu absolvují často i v desetičlenných skupinách čítající zvukaře, techniky, překladatele či osoby zajišťující bezpečnost a další je výprava České televize o poznání skromnější. Na Ukrajinu odjíždí zpravidla dvoučlenný tým – a to reportér se svým kameramanem. Sami si poté musí naplánovat itinerář cesty, zařídit víza či novinářské akreditace i ubytování. Maxová nazvala vztah mezi kameramanem a reportérem „jako manželství“. Dvojice spolu tráví čas téměř nepřetržitě a čas od času se dostanou i do nebezpečných situací, důležitá je proto absolutní důvěra.

Zmíněna byla klíčová role tzv. fixerů, což jsou místní informátoři – Ukrajinci, se kterými reportéři spolupracují na dlouhodobější bázi během jejich pobytu. Pomáhají jim například vybrat bezpečná místa pro natáčení či komunikovat s úředníky.

Zatím asi největší strach zažila Maxová během letního výjezdu, kdy probíhaly diskuze o možnosti exploze Záporožské jaderné elektrárny na jihovýchodě země. „Já jsem si od začátku války říkala, že tam nechci jet v době jaderné katastrofy a v té chvíli to vypadalo, že by mohlo k něčemu takovému dojít,“ dodala.

Svůj nejsilnější zážitek z dosavadních čtyř cest na Ukrajinu popsala sama takto: „Při říjnové cestě na Ukrajinu jsme točili s dobrovolníky, kteří převáží padlé vojáky k jejich rodinám – z márnic u fronty převáží ta těla do měst, ze kterých pocházejí. Po příjezdu do areálu nemocnice jsme zjistili, že márnice není ani jedna z budov před námi, ale je to vlastně kontejner, vedle kterého jsme zastavili autem. Když jsme jeli s těmi dobrovolníky v autě naloženém asi 30 mrtvými těly, tak o tom mluvili hrozně silně – brali to jako misi, že těm padlým pomáhají vrátit se zpátky domů.“

Zajímavé bylo srovnání tempa práce v pražské redakci, na jiných zahraničních cestách a na Ukrajině. Pracovní nasazení je podle slov Maxové při ukrajinském výjezdu stejné jako třeba v Bruselu, kdy práce 12 hodin denně není výjimkou. Největší rozdíl spočívá v tom, že pokrývání témat na Ukrajině působí více na lidskou psychiku a projede se navíc tisíce kilometrů v autě.

V druhé části debaty zazněla z publika spousta zajímavých dotazů – jedním z nich byla otázka ohledně komunikace s hejtry či prorusky naladěnými uživateli sociálních sítí. Maxová se v tom případě snaží na komentáře nereagovat. Z její zkušenosti přinášejí tyto situace pouze problémy jak samotnému reportérovi, tak i České televizi. Kritiku na svou osobu si snaží nepřipouštět. Ovlivňuje nějak její práci fakt, že je žena? Přímo ne, záleží spíše na problematice, které se věnuje. Hejtři třeba komentují jaké šaty měla ve vysílání. A nenávistné maily, ty dostávají i všichni její kolegové.

Konverzace zabředla i do témat jazykové vybavenosti novinářů. Sama Maxová se tak jako většina jejich kolegů začala učit rusky až po rozhodnutí přijmout pozici válečné reportérky. „Jsou s vámi ochotní mluvit i anglicky. Je tam problém zvlášť když pojedete na frontu k nějaké malé vesnici, tam samozřejmě nikdo anglicky nemluví, proto využíváme právě už zmíněných fixerů anebo se snažíme sami.“, řekla k dotazu.

Válka na Ukrajině trvající už více než rok a devět měsíců vyčerpává místní obyvatele natolik, že Barbora Maxová čím dál častěji při svých výjezdech slýchává od místních: „Nám je to jedno, jestli tady bude Zelenskyj nebo Putin, my chceme, aby válka skončila. Už je to dlouhé.“ Vyjádření je důkazem toho, že bychom ani v době nově rozhořelého konfliktu na Blízkém východě, neměli na Ukrajinu zapomínat.

Děkujeme paní Maxové, že přijala naše pozvání a budeme se těšit na další shledání. Díky patří i publiku za zajímavé dotazy a hojnou účast v předvánočním nabitém čase.

Foto: Lukáš Bastl